Pche, to je asi nějaká lesana.
Chodí do lesa, často. Občas se na cestě šourá jako šnek, někdy roztáhne ruce jako křídla, zastaví se u stromu a hledí do jeho koruny, nebo ho hladí po kůře. Nahlíží kolem dokola, zda spatří kus vysoké. Nebo aspoň veverku.
Japonci by souhlasně pokývali hlavou, praktikuje shinrin-yoku. Naplňuje své tělo zápornými ionty, oblažuje organizmus i duši, zklidňuje dech.
Lesní prostor je blažený, člověka vítá s otevřenou náručí, bez jakéhokoliv hodnocení. Nevadí, že ráno nadával. Lesní prostor stále čeká, až mysl člověka opět vzlétne vysoko nad něj, jako dravec kroužící ve vzduchu. Až opět nabyde schopnosti kdysi pozapomenuté – uvidět nejen to zjevné a fyzické ale s větší rychlostí mysli také pochopit a ucítit plný význam tohoto prostoru.
Zatím les žije. Stal se novodobým počitadlem, kde desítky, stovky či tisíce stromů představují pouze ekonomickou hodnotu a člověk o ně pečující v této financemi prodchnuté struktuře jen těžko nachází své srdce. Nemá prostor a čas. Kdysi v lesních potůčcích choval pstruhy, nejstarší kusy černé ponechával v jejich roli, chápal hierarchii lesních tvorů a lovil pouze to nejnutnější. A lov samotný byl dlouhým procesem a zodpovědností. Samozřejmě i toto je obraz, v němž původní rovnováha již byla porušena. Ovšem současný stav je daleko méně příjemný.
Pod nájezdem harvestorů, kteří v minutě zpracují každičký strom a nahrazují překrásnou koňskou sílu se lesní prostor proměňuje v kus hadru, jenž lidská myšlenka trhá v cáry. Lesníci musejí vykázat mnoho práce, aby se ta všemocná kreatura zaplatila. Koňáci vymizeli, koně s uslzenýma očima odvedli na jatka. Bez koní pak nemají ani kováři své zákazníky, a tak přesedlali na jiný druh obživy. Správci lesa namísto poklidných kroků spěchají k administrativě, číslům, částkám. Pod tlakem vyšších míst následují koloběh těžby, ošetření, prodeje a nové výsadby ve zběsilém tempu, a tak už těžko nacházejí momenty uvědomění si sounáležitosti všech organismů.
Ale stromy stále rostou. Jsou nekonečné a velice dobře vědí, že tento spěch, nerozum a energie ničení již ztrácí na své síle. Úsek času jednoho lidského života snadno přehlédnou a jejich koruny toužebně očekávají krásnou budoucnost. Každý strom, jako mohutný příjemce a zpracovatel životadárné energie přes všechny nesnáze zůstal sám sebou a je ochotný ihned se podělit o vše, co má.
Díky vám, mužům lesa, jenž stále vidíte les srdcem.
Díky vám, ženy, které tato srdce svou přítomností oblažujete.
Díky vám, děti, které svou radostí a upřímností tvoříte překrásnou budoucnost, nejen lesa.
Comentários