Toxický stud jako trauma.

*Příběh může být smyšlený, může ale také obsahovat výpověď zcela reálnou. Je ilustrací toho, co pocit studu v těle ženy (ale i muže, samozřejmě) vyvolává. Je to monolog ženy, promlouvající sama k sobě, velice niterně. Nechť je tak možné přiblížit sílu umění vzdát se toxického studu, intenzivně.

Co je to vlastně toxický stud?

Jde o hluboce uložené (a často racionálně nepochopitelné) přesvědčení, že jsem nějakým způsobem méně dobrá, nedostatečná, méně cenná, nedobrá, nehodna lásky, nezasluhující si ani pozornost a péči. Sama sebe vnímám naprosto kriticky.

• Cítím stud za to, jak se chovám, jak vypadám, jak sama sebe vidím...

• A proto sebe sama popírám, odmítám, skrývám se nebo se na sebe zlobím. Přitom si nedokážu pomoci v tom, vidět se a vnímat se jinak.

• Proč? Vlastní negativní hodnocení mě vlastně ničí. Já sama sebe, tím že o sobě takto přemýšlím, se ničím.

• Nedaří se mi cítit se hezky, pořád na mě něco zvenčí útočí a já se pořád schovávám.

• Nejde asi o to, co se mi kdy v životě stalo. Ale spíše o to, jak jsem se já naučila na to reagovat.

• Nedokážu změnit to, co se odehrálo v minulosti. Ale co když dokážu postupně změnit to, jakým způsobem se na to (a na sebe) dívám?

Náhled na sebe, vnitřní představa o sobě samé, je nesmírně pevné, až tvrdošíjné přesvědčení. Utvářelo se totiž před velice dlouhou dobou, během početí, těhotenství, porodu až do nějakých mých 5 let a utvrzovalo se po celý můj život. A ačkoliv já sama jsem z prostoru, kde jsem pobývala ještě před svým vtělením (a ve který pevně věřím) přišla naprosto v pořádku, všechny situace mých prvních let mne obalily vrstvami mnoha nepříjemností.

Tyto nepříjemnosti si pohrály s nastavením mého těla. S tím, jakým pocitům jsem byla během nitroděložního vývoje vystavena a co jsem cítila po svém narození. Jak se naučil mozek zpracovávat to, co mi kdo říká. A jak jsem se na to já naučila reagovat. To všechno společně, postupem času, vytvořilo balíček úzkosti, snahy být neviditelná, posloužit všem proto, abych mohla zůstat mezi nimi, aby mě nevyhodili, neposlali pryč.

Proto jsem procházela životem s pevným přesvědčením, že je mým osudem být osamocená a odmítnutá. Že budu vždycky sama, budu toho mít málo, možná vůbec nic. A nikdo mi nepomůže.

Tohle přesvědčení je jako několik svěracích kazajek, které jsou pevně obmotány kolem těla a nedovolují mu prožívat potěšení, radost, blaho. Nedovolují ani bližší kontakt s okolím, udržují mne ve stavu spoutanosti a odtrženosti od všeho, co kolem mne plyne.

Důležité ale je, že uvnitř, pod povrchem, tepe moje zdravé já. To moje jádro, které přišlo na tento svět a které je úplně v pořádku, hodně toho ví, hodně toho umí. Je krásné, moudré, připravené přijímat a dávat. Má svou rodinu, která ho miluje a taky tohle jádro umí milovat, cítit krásné pocity, prožívat je a dělit se o ně.

Takže - co je vlastně důležité teď udělat?

. Poprosit tuto svou vnitřní část, toto bytostné Já, aby mě zahřálo.

. Aby mi pomohlo spojit se s ním, aby mi ukázalo, co konkrétně mi k tomu pomůže. 

. Můžu poprosit přírodu, na místě, kde je mi hezky, požádat stromy, zemi, šneka, oblaka, vodu - cokoliv - o pomoc. 

"Prosím, tě, moje milá přírodo, pomoz mi opět se spojit se sebou. Ztratila jsem se a opravdu chci ještě stihnout dojít zpátky domů, k sobě."

A vše se bude snažit, podstrkovat to správné řešení, ideální pro tuto chvíli.

Jde o to, pomoci nervové soustavě, pomoci limbické části mozku, pomoci srdečnímu svalu, pomoci třeba i svalům pánevního dna - aby společně došli k prožitku uvolnění. Pak začnou postupně, krůček za krokem měnit způsob, jakým pracují. A já se budu postupně začínat chovat jinak.

. Zjistím, že narozdíl od dřívějška, reaguji ve vypjaté chvíli klidněji.

. Moje břicho najednou bude teplejší a rozprostře se v něm hřejivý, hladivý pocit.

. Povolí můj hrudní koš, dovolí mi více se nadechnout. A zvýšená kapacita plic najednou dovolí i více vyživit hlavu - mozek.

. Uvědomím si, že se mi dějí věci, ze kterých mám radost. A jak mi je tento pocit příjemný, jak mě naplňuje a dává mi sílu pokračovat dál.

. A najednou zjistím, že mám víc síly. Že se mi chce třeba jen tak zakroutit boky, svou pánví nakreslit kolečko, zvednout ruce nad hlavu a jako chaluha se vlnit v moři.

Třeba. Bude toho víc a bude to hezký.

Ve výsledku bude úplně jedno, že mě maminka odmítla. Že me tatínek odmítl. Že se ke mně chovali ošklivě. Že mě ve druhé třídě přeučovali z levé na pravou. Že se mi smáli. Že na mě křičeli.

Na vše se dokážu podívat s laskavostí k sobě i k nim. Protože se ukázalo, že na tom můj život nestojí. Už mě to neobepíná jako škrtící kazajky. Konečně cítím sama sebe, byť jen nějakou poměrnou část. A najednou zjišťuji, že stud opustil můj život, už se mnou není.

Můj život totiž stojí jen a jen na tom, jaká jsem na tento svět přišla. 

---

Příběh je ilustrací jednoho z mnoha projevů traumatu, kdy člověk vnímá jistá omezení a je připraven s tímto tématem pracovat. Proměna sebe-nahlížení, porozumění a emoční práce s tím spojená bývá otázkou delšího času. Je třeba prostoupit mnoha vrstvami osobnosti, nahlížet na ně v kontextu životního příběhu a volit strategie, které po celou dobu působí podporujícím způsobem.

Může to být lesní terapie, která poskytne prostor pro znovunavázání niterného vztahu a zároveň bude příznivě působit na dýchací, nervovou a hormonální soustavu.

Přepis limbického otisku dokáže ženě otevřít pomyslnou náruč - vyživující a bezpečný prostor, ve kterém snadněji dosáhne porozumění sama sobě a tomu, kým opravdu je.

Zároveň by bylo účelné využít konkrétní rostliny, směřující ke stabilizaci nervové soustavy, zmírnění úzkosti, pocitu méněcennosti a strachu. Jako terapeutický prostředek v tomto případě může fungovat i vykuřovadlo pelyněk, šalvěj a řebříček.

Vykuřovadlo Pelyněk, Šalvěj a Řebříček

Koupit