Toxický stud jako trauma.

Dotýká se vás zvláštní a těžko vysvětlitelný pocit, nebo jste dokonce přesvědčeni, že je s vámi něco špatně? Že hodnota vaší osobnosti je hodně nízko, nebo dokonce chybí? Pak může jít pravděpodobně o chronický, toxický stud.

Co je to toxický stud?

Jde o hluboce uložené (a často racionálně nepochopitelné) přesvědčení, že jsem nějakým způsobem nedostatečný/á, méně cenný/á, nedobrý/á, nehoden(a) lásky, nezasluhující si ani pozornost a péči. Sami sebe vnímáme naprosto kriticky.

• Cítím stud za to, jak se chovám, jak vypadám, jak sama sebe vidím...

• A proto sebe sama popírám, odmítám, skrývám se nebo se na sebe zlobím. Přitom si nedokážu pomoci v tom, vidět se a vnímat se jinak.

• Proč? Vlastní negativní hodnocení mě vlastně ničí. Já sama sebe, tím že o sobě takto přemýšlím, ničím.

• Nedaří se mi cítit se hezky, pořád na mě něco zvenčí útočí a já se pořád předtím schovávám.

  
  

Nejde asi o to, co se kdy v životě člověku stalo. Ale spíše o to, jak se na to naučil reagovat.

Nedokážeme změnit to, co se odehrálo v minulosti. Ale co když dokážeme postupně změnit to, jakým způsobem se na to (a na sebe) díváme?

Jak toxický stud vzniká?

Náhled na sebe, vnitřní představa o sobě samém, je nesmírně pevné, až tvrdošíjné přesvědčení. Utváří se totiž hned od počátku života, během početí, těhotenství, porodu až do nějakých 5 let, a pak se utvrzuje díle po celý život. A ačkoliv my všichni přicházíme do fyzického světa naprosto v pořádku, situace těchto prvních let mohou způsobit řadu nepříjemností.

Tyto nepříjemnosti si pohrály s nastavením mého těla. S tím, jakým pocitům jsem byla během nitroděložního vývoje vystavena a co jsem cítila po svém narození. Jak se naučil mozek zpracovávat to, co mi kdo říká. A jak jsem se na to já naučila reagovat. To všechno společně, postupem času, vytvořilo balíček úzkosti, snahy být neviditelná, posloužit všem proto, abych mohla zůstat mezi nimi, aby mě nevyhodili, neposlali pryč.

Proto jsem procházela životem s pevným přesvědčením, že je mým osudem být osamocená a odmítnutá. Že budu vždycky sama, budu toho mít málo, možná vůbec nic. A nikdo mi nepomůže.

Tohle přesvědčení je jako několik svěracích kazajek, které jsou pevně obmotány kolem těla a nedovolují mu prožívat potěšení, radost, blaho. Nedovolují ani bližší kontakt s okolím, udržují mne ve stavu spoutanosti a odtrženosti od všeho, co kolem mne plyne.

Důležité ale je, že uvnitř, pod povrchem, tepe moje zdravé já. To moje jádro, které přišlo na tento svět a které je úplně v pořádku, hodně toho ví, hodně toho umí. Je krásné, moudré, připravené přijímat a dávat. Má svou rodinu, která ho miluje a taky tohle jádro umí milovat, cítit krásné pocity, prožívat je a dělit se o ně.

Jak se zbavit toxického studu?

Určitě bych vám doporučila najít si vhodného terapeuta, který ve vás dokáže podpořit pocit bezpečí a uvolnění. Spolu s ním pak můžete projít klidně i náročnou cestou sebepoznání a práce, která vás povede vstříc tomu nejdůležitějšímu, co můžete sami k sobě cítit - soucit a přijetí.

V základu se můžete věnovat následujícím bodům:

• Uvědomění si svého vnitřního kritika: Když si v dané situaci řeknete „na tohle se nehodím, protože nic neumím“ nebo „tohle nemůžu, protože jsem úplně neschopný/á“, zastavte se. Zkuste si uvědomit, že to je pouze jakýsi naučený hlas z minulosti, který vás neustále omezuje svoji kritikou. Nevystihuje schopnosti, které máte právě teď.

  
  

• Oddělení činu od vlastní identity: Místo toho, abyste si řekli „já jsem úplně marný/á“, zkuste se vyjádřit pouze k dané situaci, třeba „tak tohle se mi nepovedlo".

  
  

• Pracujte na soucitu: Zkuste sami k sobě promlouvat stejně, jako byste mluvili se svým dobrým přítelem, nebo s dítětem. S laskavostí a pochopením.

Jak mi terapie nebo tělesné cvičení může pomoci?

Přivede vás k něčemu důležitému - uvolnění mysli. A ideálně také zároveň těla.

Jde o to, pomoci nervové soustavě, pomoci limbické části mozku, pomoci srdečnímu svalu a třeba i svalům pánevního dna, aby společně došli k prožitku uvolnění napětí, které emoce studu v těle přirozeně vyvolá. Pak začnou, v souhře s prací v mysli, krůček za krůčkem měnit způsob, jakým uvnitř i navenek fungujete.

. Zjistím, že narozdíl od dřívějška, reaguji ve vypjaté chvíli klidněji.

. Moje břicho najednou bude teplejší a rozprostře se v něm hřejivý, hladivý pocit.

. Povolí můj hrudní koš, dovolí mi více se nadechnout. A zvýšená kapacita plic najednou dovolí i více vyživit hlavu - mozek.

. Uvědomím si, že se mi dějí věci, ze kterých mám radost. A jak mi je tento pocit příjemný, jak mě naplňuje a dává mi sílu pokračovat dál.

. A najednou zjistím, že mám víc síly. Že se mi chce třeba jen tak zakroutit boky, svou pánví nakreslit kolečko, zvednout ruce nad hlavu a jako chaluha se vlnit v moři.

---

Proměna, porozumění a emoční práce s tím spojená bývá otázkou delšího času. Je třeba prostoupit mnoha vrstvami osobnosti, nahlížet na ně v kontextu životního příběhu a volit strategie, které po celou dobu působí podporujícím způsobem.

Svého terapeuta můžete najít třeba díky České asociaci pro psychoterapii. Spolu se mnou můžete projít lesní terapií, která poskytne prostor pro znovunavázání niterného vztahu a zároveň bude příznivě působit na dýchací, nervovou a hormonální soustavu.

Přepis limbického otisku zase dokáže člověku otevřít pomyslnou náruč - vyživující a bezpečný prostor, ve kterém snadněji dosáhne porozumění sama sobě a tomu, kým opravdu je.