Search this site

Příroda vytvořila takové bohatství rostlinných druhů, že každý, skutečně každý může vejít ve spojení s tím "svým". Nalézt ideální kombinaci účinků, konstituční shody, lokálnosti a dostupnosti. A pro ty, kteří to potřebují - rovněž kombinaci spirituálního ladění osobnosti rostliny a člověka. Vysoce citliví, hypersenzitivní lidé tak mohou najít perfektní rostlinnou podporu pro svou jedinečnost. Jednodušeji, avšak stejně obsáhle vyjádřeno: Vždy lze najít rostlinu odpovídající vnitřnímu světu každého člověka. Kdo jsou vysoce citliví / hypersenzitivní lidé? Vysoce citliví lidé, mezi které patřím také já osobně, jsou obdařeni doširoka otevřeným srdcem, které je schopné dávat i přijímat plnou škálu emocí, jak pozitivních, tak negativních. To samo o sobě může být v každodenním životě poměrně vyčerpávající. A pro energetickou integritu takového člověka příliš smělé. Otevřené srdce totiž samozřejmě znamená schopnost empatie, naladění se - ale taky sladění se i s tím, co není moc fajn a možnost prožívat i pocity silného ohrožení. A veškerá emoční síla, spolu s bystrými a na detail orientovanými smysly neustále předávají nervové soustavě velkou míru informací, se kterými se pak musí nějak vypořádat. A nemyslete si, i přemíra pozitivních vjemů dokáže člověka zahltit. Všichni "tělesní kurýři", tedy i neurotransmittery a hormony se po dokončení své práce musejí odebrat k odchodu, nechat ze odklidit. A pokud je jich neustále příliš, je úklidových prací také moc. A pak, samotná činnost nervových buněk, neustálé přijímání a předávání signálů (a kontrola toho, aby signál přešel přesně tam, kam má) je rovněž energeticky náročná. Proto potřebuje mozek, a nejen on, kvalitní výživu a dobré "pracovní podmínky", tedy kromě funkčního zásobování i stejně dobré odklizení a zpracování metabolických zbytků. Ano, být hypersenzitivní je pro tělo neustálým voláním. . po dobré výživě pro dobré kognitivní funkce . a především po funkčním parasympatiku (části nervové soustavy zodpovědné za kvalitní trávení, spánek a uvolnění) Proto vysoce citlivým lidem skvěle sedí takové rostliny, které výše uvedeným nárokům nervové soustavy umějí vyjít vstříc. Rostliny pro hypersenzitvní / vysoce citlivé osoby svízel přítula ~ třezalka tečkovaná ~ meduňka lékařská ~ šišák bajkalský ~ oves setý ~ levandule lékařská ~ chmel otáčivý ~ kozlík lékařský ~ mučenka pletní Ale jsou zde ještě dvě, ryze české a v přírodě hojně zastoupené rostliny, které pro HSP koncentrují síly. S oběma mě pojí několik příběhů a také velké sklenice jejich extraktu. Kopřiva a přeslička. 🌱 Kopřiva dopřeje tělu dokonalou výživu skrze kvalitní proteiny (list jich obsahuje cca 38%) a posílí tělo. Ve formě tinktury kdykoliv v průběhu roku, ve formě čaje pouze na jaře. Je tu ale ještě něco jiného. Kopřiva dopomůže citlivému člověku nastavit si jasné hranice. Uvědomit si svou celistvost (individualitu všech prvků osobnosti), respektovat ji a vědět, kdy už je to, co přichází zvenčí, příliš. A to je jedno z velkých umění, které citlivý člověk potřebuje získat - rozpoznat, kdy už je objem vstřebaného natolik velký, že nervový systém začíná blikat výstražným světlem. Najít svůj ideální způsob zklidnění a nechat všechny vzruchy dosednout, utřídit a zpracovat. 🌱 Přeslička představuje sílu, se kterou jemnost dokáže přetrvat dlouhé věky. Křehkému člověku, který skrze svou neuvědomělou citlivost mnohdy svou jedinečnou sílu ztrácí, pomůže posílit opěrnou soustavu, nesoucí vše ostatní. Kdo víte o svých lámavých nehtech, v nervozitě si kroutíte vlasy nebo máte stále studené nohy....už víte. Křehoučká přeslička předá tělu velkou dávku křemíku nejen pro elasticitu a pevnost vlasů a nehtů, ale pro obecnou soudržnost a pevnost celé opěrné soustavy - té, která nedovolí člověku rozpadnout se na malé kousky. Každé tělo má své nároky a přírodní bohatství je na ně velmi dobře připraveno. Můžete být i vy.

Nenápadná rostlina některých luk, o to větší poklad. Bukvice (nebo čistec) je rostlinou, kterou lidé dřívějšího věku považovali za všelék, nejen tělesný, ale i sahající do hlubin lidské duše. Pojďme se na ni podívat blíž! Bukvice lékařská patří mezi hluchavkovité (stejně jako levandule, bazalka nebo šalvěj) a kromě ní můžete v přírodě potkat i její příbuzné, čistec bahenní nebo hlíznatý. Oba dva (ovšem ten první více) vytvářejí tlusté "michelinovité" oddenky, které se jedí jako brambory. Bíle kvetoucí čistec přímý pak staří Germáni považovali za "herbu sideris", tedy rostlinu fungující úplně na všechno. Proč ale vybírám právě bukvici lékařskou? Mám k ní intenzivně blízko. A díky informacím z rostlinné praxe amerických herbalistů a díky nim i díky vlastním prožitkům s ní. Nebudu se příliš rozepisovat o fyzických účincích, přestože jsou vynikající. Vezmu to zlehka: ~ zlepšuje funkčnost enterické nervové soustavy (té, která se nachází kolem tenkého střeva a říká se jí "druhý mozek") ~ tím navyšuje míru propojení mezi základními instinkty a tím, v jaké kvalitě a kvantitě tyto informace dorazí do mozku - a v jaké kvalitě si s nimi mozek dokáže poradit ~ snižuje krevní tlak, zmírňuje nervozitu usazenou v břiše (ne v žaludku, ale níže) - tedy ono nepříjemné bublání, kručení, plynatost, střevní koliky ~ zvyšuje sílu solaru plexus - tedy schopnosti strávit pocity, nechat je projít a vypustit z těla ven Tahle rostlina mě ale uchvátila díky své síle přivést člověka do plného fyzického bytí. Ne vždycky totiž duše dobře dosedne do těla, sjednotí se s ním a dokáže v něm prosperovat. Stane se (a důvodů může být hned několik), že to vědomě odmítá, nebo si toho vůbec vědoma není. Ať tak či tak, člověk se tak nachází někde napůl - není ani pohroužen do světa éterického, nelítá v povětří, ale ani neprosperuje ve fyzické hmotě. Bývá chabé, slabé, křehké tělesné struktury, na první pohled budící dojem nemoci, neduhu. Zároveň se ale potýká s nízkou psychickou odolností, nechutenstvím nebo problémy s přijímáním jídla, s bolestmi hlavy, snadnou zahlceností, vyhýbavostí. V některých případech může být takový člověk diagnostikován jako neurodivergentní nebo s disociativní poruchou - je odtrhován od sebe sama, nahlíží na sebe z mnoha úhlů pohledu, ale ani jeden mu neodpovídá. Velice těžko si uvědomuje, co vlastně cítí v těle, jakými emocemi je naplněn. Nevnímá se, nedokáže to. Může mít výpadky paměti, nebo si na některou část života vůbec nevzpomínat. Výše uvedené vnímám jako důsledek silného traumatu, které vedlo k natolik vážným změnám v nastavení nervové soustavy a poté také dalších fyziologických okruhů těla, že se člověk stává sám sobě naprosto cizím a neuchopitelným. Zároveň může jít o stav navazující na extrémní a dlouhodobý stres, který člověka dusí, klame, znehodnocuje a vhání do "klece mylných představ", ze které nevidí úniku (a není jej schopen). Bukvice lékařská je rostlinou právě pro tohoto člověka. Umožní mu dosednout do těla, navýšit míru uvědomění si kde je a kým je. Obnoví, nebo zprůchodní cesty pro vzájemnou komunikaci všech částí mozku a enterické nervové soustavy, takže pak člověk dovede lépe reagovat v běžných situacích, dovede si začít užívat život - protože se jej naučí cítit. Bukvice také zlepšuje metabolismus tuků, které jsou nesmírně důležité pro tvorbu neurotransmitterů i pro funkčnost nervové soustavy - tak opět přispívá k tomu, aby celý řídící systém pracovat ku prospěchu těla i jeho subtilních částí. A pozor - stejné účinky s sebou nese i v případě poranění nebo operací hlavy, kdy je svým způsobem narušena integrita této oblasti a dochází (nebo je predikce, že by došlo) k významnému narušení kognitivních funkcí. Bukvice lékařská roste a kvete právě teď. Pro léčebné použití je potřeba sbírat listy ve chvíli, kdy už už začnou rozkvétat květy. Listy nasušit a připravovat z nich nálev (pozor, je hořký a stahující, doplňte jej třeba o růžový jetel, meduňku), nebo si připravte extrakt, naložením listů do kvalitního alkoholu. Právě ve formě extraktu používám bukvici já. Pro sebe a práci se svým osobním traumatem (syndrom opuštěné a odmítnuté dcery, komplikace v materiální formě sebehodnoty), a díky mnoha příběhům dalších lidí také u nich, třeba jako navazující péči přepisu limbického otisku. Pro konzultaci užití nebo jakékoliv dotazy mne kontaktujte...

Cítíte se někdy zcela uvolněně, uvnitř vašeho těla se rozprostírá pocit pohody, zvláštního míru a uvolnění? Pak gratuluji - víte, jak funguje parasympatická část nervové soustavy. Ale vnitřní klid to ještě není. Co je to vnitřní klid? Zapomeňte na obrázek meditace v krásném prostředí, nebo spokojený výraz obličeje během parádního wellness prožitku. Vnitřní klid je schopnost, která se objeví jako důsledek vzájemné spolupráce těla a mysli. Není to cíl, ale umění, které si osvojíte zcela automaticky, pokud věnujete pozornost tělu, emocím, mysli a jejich kvalitě. Jaké rostliny přicházejí vhod? Ty, které podporují tělo ve schopnosti uvolnění, relaxace mysli, odvedení tenze, uvolnění svalového napětí a zároveň ovlivňují regulaci a metabolismus steroidních hormonů. To, co je popsáno v předchozí větě však zahrnuje velké množství konkrétních procesů - od posílení tuchového obalu nervových vláken, uvolnění dýchacích cest, snížení krevního tlaku a tepové frekvence, regenerace enterické nervové soustavy, správná tvorba žluči a její distribuce, kvalitní práce žaludeční tkáně a jiné. Vaše schopnost zdravě čelit tenzi, reagovat na ni a následně opět zdravě přepnout do režimu uvolnění a bezpečí v sobě skrývá dokonalou symfonii tělesných pochodů. A jaké jsou ty, kterým konkrétně vy potřebujete věnovat pozornost vždycky záleží na vašem životním příběhu, koktejlu fyzických, sociálních i psychických vlivů. Níže uvedené rostliny jsou tedy spíše všeobecným vodítkem edukativního charakteru, jak lze s vlastním tělem pracovat. Rozhodně si zde nekladu za cíl předávat léčebná tvrzení, ani pracovat se vzorci "tohle je na to a tamto zas na to." Jak s rostlinami pracovat? Nejsnazším způsobem je popíjení nálevu, 1 - 2 krát denně. Nebo užívání rostlinného extraktu, tinktury, která je koncentrovanější, na druhou stranu ne všechny aktivní látky se při maceraci rostlin zachovají. Proto doporučuji vždy kombinovat obojí. A nezanedbatelný účinek má "obyčejný" kontakt s rostlinami v přírodě nebo na zahradě. Jejich pěstování, starost o ně, sběr, třeba i posezení v jejich blízkosti. Samostatnou kapitolou jsou pak vykuřovadla, která sice nelze ze všech druhů rostlin připravit, ale z bukvice, srdečníku, lípy, meduňky i heřmánku ano. Jejich působení směřuje primárně k vlivu na čichový nerv a limbickou oblast, sekundárně pak na dýchací soustavu a krevní oběh. Při jakémkoliv užívání jakýchkoliv rostlinných preparátů pamatujte na svou jedinečnost - každé tělo má své individuální nároky, cestu. Prakticky to znamená, že délka, jakou bude potřebovat k porozumění tomu, co mu rostlina svými aktivními látkami způsobuje, může být různá. Některé projevy mohou být znatelné takřka okamžitě, jiné budou probíhat spíše "na pozadí" a projeví se krok za krokem, nenápadně. Dává to smysl a uvedu příklad: postupná úleva napětí v oblasti žaludku mu umožní zpracovávat potravu lépe - a to poznáte poměrně rychle. Kvalitnější rozmělnění a příprava tráveniny pak může v tenkém střevě pokračovat harmoničtějším procesem, protože bude v takové kvalitě, s jakou se jeho stěny dokáží lépe popasovat. Postupně se může změnit i kvalita jejich propustnosti, tělo získá z potravy více živin. Na to reaguje i enterická část nervové soustavy, mimo jiné zodpovědná za tvorbu serotoninu, hormonu spokojenosti a dobré nálady. Kdybychom pokračovali dál, dorazili bychom až k možným změnám vzorců chování i reagování v určitých situacích. Vše na základě kvalitativních změn, které probíhají v komplexu těla, navazují jedna na druhou. Vždy se v těle něco děje, dochází k proměnám pohybu, struktur, vlhkosti, tepla a jeho vedení, zásobení živinami a jejich zpracování v jednotlivých částech. To, do jaké míry a jak rychle se tyto proměny znatelně projeví, může být různé. Proto důvěřujte - především svému tělu. Chovejte se k němu jako k nejlepšímu příteli, seznamujte ho s rostlinnými pomocníky a společně utužujte vaše vzájemné vztahy. I to je jedna z cest, po které když se vydáte, vnitřní klid se automaticky přidá.

Představte si, že... Přesně tento začátek věty je jádrem metody přepisu limbického otisku. Práce s tvůrčí představivostí - imaginací, chcete-li. Protože všechno to, co si dokážete představit, ve vás vyvolává emocionální odezvu. Váš mozek, obzvláště jeho limbická část se touto citovou reakcí sytí, ukládá ji a dále zpracovává. A to je vlastně vše, tak nějak v kostce. Jak vlastně probíhá terapie přepisu limbického otisku? ​ Terapie probíhá 2 - 2,5 hodiny. Nevyžaduje žádnou předchozí průpravu, je možná naživo i v online podobě (teams / whatsapp). Metoda dovoluje využít schopnosti vizualizace (tedy vytváření vnitřních obrazů) i pocitovou představivost. Po úvodní části a samotné vizualizaci následuje cca 30 minutová pauza pro to, aby vše prožité mohlo lépe dosednout. Čas absolutního klidu je důležitý pro to, aby se aktivita nervové soustavy a mozku mohla pomalu uvést zpět do "provozního režimu", bez rychlé změny a tlaku na okamžité fungování. Po této přestávce spolu projdeme vaše prožitky a emoce, váš aktuální stav a případné postřehy, tak abyste mohli lépe pochopit to, co v rámci vizualizace vyšlo najevo.​ ​ Po celou dobu terapie vytvářím bezpečný a soucitný prostor, ve kterém se může odehrát skutečně cokoliv. Budu vás vést k tomu, abyste v hlubokém meditativním stavu prožívali přesně to, po čem toužíte, tedy se ladili na vše dobré a vaše pozornost mířila právě jen k tomu pozitivnímu. Vnímáte taky tu nesmírnou zodpovědnost? A vlastně vztyčený ukazováček s vážnou připomínkou: "pozor na to, co si představuješ - mohlo by se ti to splnit". Proto si dávejte veliký pozor na to, co ve svých představách udržujete, k čemu se v nich vracíte, čím se vlastně sytíte. Pozitivní náboj představ vás skutečně může dovést až do vašeho osobního ráje, ovšem neustálé přehrávání negativ, a třeba i tvorba nejrůznějších černých scénářů vás naopak dokáže vyšťavit natolik, že jako seschlá a nevábná švestka budete brzy "na odpis". Samotná terapie přepisu limbického otisku ale vyžaduje splnění jednoho zásadního kritéria. Imaginativní proces při něm probíhá v hluboce meditativním stavu, v hladině Alfa. To je takový stav mozkové činnosti, kdy dochází k velikému uvolnění těla i mysli a přitom je člověk maximálně soustředěný. Vyznačuje se vnitřním klidem a prožíváním pohody, takového stavu těla, kdy nervová soustava výrazně regeneruje. A když nervová soustava regeneruje, má zbytek těla báječnou možnost regenerovat taky. Během hluboce meditativního stavu, za účasti řízené imaginace, člověk dokáže nahlédnout "za oponu". Tam, kam šamani, medicinmani a třeba i čarodějky dokázali (a stále dokáží) nahlédnout za pomoci rostlin. V našem případě je za oponou naše nevědomí. Ta část osobnosti, ke které v běžném provozu nemáme přístup, ale která tvoří jádro našeho chování, našich reakcí i našeho myšlení. Právě tady jsou uschovány naše emocionální základy, zážitky a prožitky, které nás utvářely v raném období života a vlastně i před ním, v těch předchozích. Pokud bychom chtěli zajít až do nejvzdálenějších koutů tohoto skrytého prostoru, pak bychom mohli mluvit i o kolektivním vědomí a dávných generacích, které nás předcházely. Vše to, co se kdysi odehrálo a svérázně zapsalo jako tzv. limbický otisk, se totiž promítá neustále znovu a znovu do naší přítomnosti. V různých podobách, zabaleno do různých balíčků, ale v podstatě pořád stejně. A tak se může mluvit o tom, že "dvakrát do stejné řeky nevstoupíš" a s úsměvem podotknout, že vlastně klidně i stokrát, pokud to bude potřeba. Dokud to, co bylo zapsáno / otištěno a projevuje se jako limitující pro náš osobní růst, nebude pozměněno. Při terapii přepisu těchto "zažraných" skutečností, je člověku dovoleno představit si ideální průběh, naplňující, vyživující, dodávající všechno to, co si pro sebe přeje. Třeba pozornost, lásku, radost - vlastně nejsilnější společníky, skutečně neochvějné základní kameny pro spokojený život. Díky setrvání v hladině alfa bude nervové soustavě a hlavně mozku dovoleno na tyto představy reagovat. Vytvářet nová neuronová propojení, založená na pozitivní zkušenosti, pozitivním prožitku, tak důležitém pro osobní pohodu, otevřenost a rozvoj. Výsledkem je pak postupná proměna vnitřního nastavení. To, co člověk nedokázal uchopit, co jej vnitřně limitovalo, se může postupně měnit. A nově se také projevovat - kvalitativně, v řešení situací, v reakcích na svůj osobní i vnější svět. Představte si, že můžete dosáhnout vnitřního klidu. Že pocity divnosti, odmítnutí, strachu z budoucnosti, samoty se promění a vy získáte novou životní sílu. Chuť. A možnosti. To vše dokážete vy sami!

Použití vykuřovadla se v rámci běžné uživatelské praxe povětšinou omezuje na formu energetického očištění prostoru. Světoznámá bílá šalvěj, v doprovodu palo santo patří k prostředkům, které má doma kdekdo. Co když je ale současné používání vykuřovacích prostředků zoufale "málo"? Co když potenciál ukrytý v suchém rostlinném kousku slibuje mnohem, mnohem dalekosáhlejší působení? Co je to vykuřování? Definice vykuřování by zněla asi takto: Pálení posvátných rostlin, pryskyřic a dřev za účelem rituálního očištění. V tradicích různých zemí jsou to pak různé materiály, vždy podle toho, jaký druh rostlin nebo stromů je v dané oblasti přirozeně k dispozici. Co se vlastně při vykuřování děje? Při zapálení rostliny dojde k vzplanutí a krátkému hoření, které téměř okamžitě přejde v doutnání (bezplamennému hoření), které je pomalé, má nižší teplotu a uvolňuje se během něj větší množství dýmu. Sušené rostliny se díky minimálnímu obsahu vody stávají hořlavé už při nižších teplotách, cca od 50st. Proto je nezbytné skladovat je v chladu a mimo dosah slunečního záření. Při doutnání rostliny se do vzduchu uvolňují látky, které jsou hořlavé - silice, terpeny, hořčiny a pryskyřice, které se během tohoto procesu ve vzduchu rozkládají na jednodušší látky. Spolu s nimi dým obsahuje i další malé pevné částice, které dříve tvořily různá rostlinná pletiva. Právě organické sloučeniny, které v rostlinách zajišťují celou řadu ochranných ale i komunikačních funkcí, jsou cennými složkami, pro které jsou dané rostliny k vykuřování vhodné. Jednou z nejznámějších je šalvěj bílá, která může být nahrazena lokálním pelyňkem černobýlem - i když se liší obsahem silic. Díky tříslovinám, hořčinám a silicím (společnému thujonu) se vykazují antibakteriální působení. Kromě samotných sloučenin se během doutnání uvolňují do vzduchu také záporné ionty, které pomáhají neutralizovat ionty kladné (prach, plísně apod.) a vytvářejí tak zdravější životní prostor. Rozhodně se nevyrovnají ionizátorům vzduchu, v každém případě patří tato skutečnost mezi ostatní benefity vykuřovadel. Co se děje při vykuřování v lidském těle? Dým prostupující prostorem člověk přirozeně vdechne, dojde tak k jeho proniknutí do dýchací soustavy. Ještě než se tak ale stane, zaznamenají jej čichové receptory v nosní sliznici, které jsou zodpovědné za přenos čichových vjemů přímo do mozku. To, jak bohatě se čichová dráha větví a do kterých částí mozku zasahuje, si můžete prohlédnout na obrázku níže. Stručně řečeno - dotýká se jak center zodpovědných za analytický způsob myšlení, vyhodnocování situací a spouštění reakcí na ně, tak i limbické části mozku, která je vývojově starší a je zodpovědná za za emoce, dlouhodobou paměť, chování a rozhodování se - soubor vzorců, na základě kterých jednáme, aniž bychom si to často uvědomovali. Pokud jde o plíce, může dým způsobit dočasný i déletrvající efekt - drobounké částice rozptýlené ve vzduchu se spolu a aromatickými látkami dostávají až do nejzazších koutů - plicních sklípků. Své působení tak mohou rozvinout i zde, podpořit hlubší dech, snadnější vykašlávání hlenů, nebo pokračovat dále do krevního oběhu. Zdravotní rizika Důležité je uvědomit si, že drobné částice v dýmu mohou ve vyšších koncentracích působit dráždivě na sliznice. Proto vždy u použití vykuřovadel doporučuji nechat dýmit co nejkratší dobu, popř. nezapalovat vykuřovadlo opakovaně, obzvlášť pokud jej používáte v menších prostorách. A větrat! Frekvence vykuřovacího procesu také hraje roli - pokud vykuřujete každý den opakovaně, je koncentrace spalin samozřejmě vyšší, než při občasném (třeba jednou týdně). Pro daný efekt je skutečně dostačující krátká fáze dýmu. Přitom některé druhy rostlin mají tendenci hořet a následně dýmit zprudka, jiné lehce. Mějte tedy poblíž možnost dým okamžitě uhasit, ve vykuřovací misce svazek "zadusit", případně jej poté vložit pod tekoucí vodu. To je obzvlášť důležitý moment - vždy se ujistěte, že vykuřovadlo už nehoří (zopakujme si prosím, že pro jeho zapálení stačí nižší teplota)! Umí vykuřovadlo ovlivnit to, jak se cítím? Jasně že umí. Právě stimulací limbické oblasti dokáží účinné látky rostlin roztočit soukolí celé řady procesů. Ať už jde o aromaterapeutický efekt, tedy uvolnění mysli i těla, úlevu při stresu či úzkosti nebo podporu meditativního naladění, tak i práci s dlouhodobou pamětí a hluboce uloženými vzorci myšlení. Např. studie prokázaly vliv terpenu limonenu na aktivaci relaxace těla cestou působení na hypotalamus a další oblasti mozku zodpovědné za emoční regulaci. V současné době se pole výzkumu otevírá právě využití rostlin jako doplňku terapeutické práce. Vykuřovadla však zahrnují i příjemné wellness působení - pozvednou náladu, uvolní myšlenkový tok, pomůžou koncentraci a třeba také imaginaci. Už samotné provedení vyžaduje krok stranou běžného shonu, koncentraci a aktivitu, která se provádí pomalu. Vykuřování je tak vlastně wellness těla, mysli - a klidně i duše. Dokáže ovlivnit emoční naladění a otevřít pomyslné brány vzpomínkám - zcela přirozeně. Z vlastních zkušeností raději neříkám “jemně”, protože každý rostlinný a každý lidský organismus nacházejí zcela individuální pole působnosti. Co u někoho probíhá zcela nezúčastněně, může u jiného fungovat jako tornádo. Shrňme si to - vykuřování je ideální díky: ~ působení na tělo i mysl ~ stejně tak na životní prostor člověka ~ přirozená forma bez syntetických látek ~ jednoduché provedení ~ v mnohých případech snadno dostupné (vyrobíte si jej sami) Chcete si nějaké vykuřovadlo vyrobit? Mrkněte do seznamu akcí, třeba narazíte na můj workshop. Nebo nakoukněte do obchodu na již hotové svazky či vykuřovací směsi. Tento článek slouží pouze k informačním a vzdělávacím účelům, nenahrazuje odbornou / lékařskou péči.

Pampeliška jako potravina, nositelka medicíny, ale i symbol neuvěřitelné vytrvalosti je jednou z nejrozšířenějších světových rostlin, která si získala důvěru ještě v dobách, kdy byl rostlinný svět úzce spjat s tím lidským. Po letech přehlížení se vrací i do sféry výzkumu, jako zdroj širokosáhlých možností. Pampelišku zná snad každý. Žluté koberce jejích květů zdobí během dubna a května louky, okraje cest, zahrady i místa, kde by si kvetoucí rostlinu sotva kdo představil. Právě pro její schopnost vyrůst na místech, kde to nic jiného nedokáže, je pampeliška zcela unikátní. Jako by se pokoušela udělat radost i tam, kde je země schovaná pod hutnou vrstvou betonu a vší silou chtěla dokázat, že příroda si člověka najde všude. Přestože je zahradníky považována za jeden z nejúpornějších plevelů, každá tradiční kultura světa ji pro její schopnosti, ve svém osobitém smyslu, využívá. Esenciálním vodítkem její medicíny je latinský název Taraxacum, který je odvozen od řeckého slova "taraxis" - zánět a "akeomai" - léčivý. Pampeliška a podpora těla Protože patří mezi rostliny, kterým pro celý životní cyklus stačí jen krátké dny, je vedle kopřivy jednou z prvních jarních užitkových rostlin. Využít ji můžeme celou, kořen, listy, stonek i žlutý květ. Kořen ~ TČM a obdobně také Ajuirvéda pracuje s kořenem pampelišky v souvislosti s vnitřní horkostí, tedy přebytkem yangové energie v těle, konkrétně v oblasti jater. Tato horkost může v některých případech vést až ke stavu, kdy se "uvnitř všechno vaří", ke zhutnění všech tělesných šťáv, které se pak nemohou dostat do periferních oblastí těla. Naruší se cirkulace, vnitřní tkáně začínají ochabovat a méně plnit svou funkci. Některé herbalistické zdroje mluví o komplexních účincích na tvorbu a distribuci žluči (tedy choleretické, cholekinetické i cholagogenní vlastnosti). Tradiční využití při zánětlivých procesech jater a žlučníku, trávicích problémech i žloutence tomu mohou napovídat. Připravit si cokoliv z kořene není nijak náročné, i když má po svém vykopání ze země kořen tendenci rychle "gumovatět", takže jej musíte zpracovat ihned. Ať už jej chcete sušit, nebo si vyrobíte tinkturu, vždy jej důkladně očistěte od hlíny! Pokud byste chtěli pampeliškový extrakt již hotový, napište mi! List ~ jemně nahořklé a zemité listy jsou skvělým jarním salátem. Právě chuť listů prozrazuje afinitu účinných látek na ledviny. Diuretické účinky pampelišky pomáhají snížit otoky nohou, chodidel, bolest a tlak v ledvinách a močovém měchýři, ovšem narozdíl od jiných diureticky aktivních rostlin pomáhá udržet stabilní hladinu draslíku. Listy pampelišky si můžete utrhnout a sníst třeba na procházce, na zahradě, kdekoliv, kde tušíte, že se nepohybují venčící se psi (určitě je tedy nejezte ve městě, i když na vás tak pěkně mezi dlažbou chodníku kouká). Květ ~ květová esence pampelišky vede k aktivaci chuti pro tvorbu a projevu obecně, přičemž udržuje důkladné uzemění. Podporuje hravost a radostnou náladu. A kdo by neznal "pampelindu" - sirup nebo hustější pampeliškový med připravený ze zářících žlutých květů! Sladkost se v něm mísí se špětkou zemitosti, což krásně podporuje vše výše uvedené. Sbírejte květy tam, kde je čisto a nezapomeňte na jednu důležitou věc - jsou zdrojem potravy pro včely a další opylovače. Pokud tedy nemáte k dispozici žlutě zarostlou louku, ale jen několik zářících hlaviček, myslete i na ně. Pampeliška jako antioxidant Každá doba přináší specifický druh informací - a také pampeliška vplula na vlnu aktuálních výzkumů týkajících se antioxidačních vlastností různých rostlin. Pro ty, kdo by se chtěli dozvědět více, přikládám referenční zdroje. Je krásné, jak chuť dozvídat se a porozumět přírodním hybným silách roste. Je docela možné, že se pampeliška zařadí třeba vedle echinacei, jako rostlina s imunomodulačními účinky. Dostupná snadno (téměř) každému. Pampeliška v etnobotanickém pojetí Možná pro svůj zářivý vzhled, možná pro ostře řezané listy byla pampeliška symbolem ochrany před negativními, zlými duchy. V chladném jarním období její žlutá záře prosvětlila krajinu a dodala ji hřejivost a možná působila jako odraz slunce samotného v prostoru ještě ne dobře prohřáté půdy. Pampelišková metafyzika Je to kráska se silným kořenem, který není jednoduché vyrýpnout, obzvlášť v udusané půdě. Je houževnatá, schopná dorůst znovu a znovu - jako by říkala, že děj se co děj, její přítomnost i v nehostinných podmínkách je neochvějně zakořeněna. Zkuste si uvědomit, kde všude na ni můžete narazit - v prostředí prašném, městském, na náspech, na okrajích lesů, pod keři i ve volném prostoru. A i v podmínkách, ve kterých by jiné květiny neobstály, dokáže pampeliška růst, kvést, a znovu se objevit v nové generaci. Když to dokáže ona, tak i Vy! Přestože možná Váš životní prostor nepřeje hýčkání, když si uvědomíte sílu svých kořenů, nebude to na obtíž. Naopak, můžete se stát zářícím bodem v nudné šedi. Stavba jejího těla je rovněž signaturou osy těla, zahrnující propojení trávicí soustavy a mozku, tedy enterické nervové soustavy, mikrobiomu střeva a bloudivého nervu. Informační databáze a vzájemné komunikace pocitů, které silně ovlivňují to, kým jste. Pampeliška, mimo své diuretické a protizánětlivé účinky dokáže efektivně podpořit také míru sebeuvědomění a seberealizace. Skrze neochvějné vědomí sebe sama, jasnou realizaci dojít až k jemnému a zcela uvolněnému projevu, který ovlivňuje ostatní. Bez tlaku a kontrolu, jen z čirého tvůrčího záměru. Jakmile se žlutý, hmatatelný a syrový květ promění v lehoučké, éterické "nic", je připraven nést jakákoliv přání, tužby či záměry tam, kde mohou zakořenit. Takový je hezky (obzvláště dětský) rituál přání a jeho odfouknutí po jarním vánku. Pampěliška je opravdu bohatou rostlinou. Co do účinků i jejich síly, tak do šíře využitelnosti. Pokud se tedy potýkáte se suchou pokožkou, drsným a bíle/žlutě potaženým a popraskaným jazykem, bolestí ledvin, otoky, nedobrým zažíváním i opakovanými záněty horních cest dýchacích, mrkněte na ni. Pomůže Vám v podobě čaje, tinktury nebo čerstvá, nejen umožnit tělu najít svou ztracenou rovnováhu, ale také uvolnit nahromaděné emoce vzteku a zloby (ať už v těle udělaly cokoliv). A až ji příště potkáte, zastavte se na chvilinku a zkuste si uvědomit, co takhle "obyčejná" kytka dokáže! Zdroje: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC11124315/ Hu C, Kitts DD. Dandelion (Taraxacum officinale) flower extract suppresses both reactive oxygen species and nitric oxide and prevents lipid oxidation in vitro. Phytomed. 2005;12(8):588-597. Hudec J, Burdova M, Kobida L, et al. Antioxidant Capacity Changes and Phenolic Profile of Echinacea purpurea, Nettle (Urtica dioica L.), and Dandelion (Taraxacum officinale) after Application of Polyamine and Phenolic Biosynthesis Regulators. J Agric Food Chem. 2007;55(14):5689-5696. Wood, Matthew, The Book of Herbal Wisdom. Berkeley, California. North Atlantic Books.1997

Vrcholné léto, to které ještě voní suchou trávou, místy sladce a jinde zase štiplavostí prvních rozkládajících se těl, předává pomyslné vůdcovství prvním dnům podzimu. Ačkoliv poměr dešťů, větru a chladu se začne pomalu zvyšovat, mnoho z rostlin stále žije ve svém tvůrčím nadšení. Těší barevností, vůní i svou podobou a jsou jakousi nadějí pro vše, co ještě chce zůstat v produktivním kabátku. Na povrchu půdy se teď odehrává další etapa, nový život, který se ukáže napřesrok, nyní pomalu uléhá ke spánku. Uzrála semena odkvetlých rostlin byla přenesena jedním z nápomocných živlů, anebo zvířaty, do svého nového domova. V tichém spočinutí nyní možná leží tam, kde zažijí další déšť, sníh a mráz a kde později, až nadejde ta správná chvíle k velikému rozhodnutí, se otevřou životu. V jiných místech, stále v podobě lákající hmyz, stojí pánové a dámy v rozkvětu*, nabízející svůj nektar k oslavě tvůrčího koloběhu. Jejich přítomnost dává tušit, že dveře aktivního času jsou stále otevřené a plynulý pohyb dovnitř i ven je stále dovolen. Ovšem, stejně jako se zkracuje doba, kdy slunce svými paprsky ohřívá zem, tak i rostliny reagují úbytkem síly pro svou stavbu těla a barevnost - chřadnou. Začínají usychat a místy také tlít. Pro někoho nelibá vůně degradace ale vytváří to nejlepší prostředí pro příští generaci, která bude potřebovat mnoho světla a živin k tomu, aby zazářila. Stejně jako pozorování těchto dějů v přírodě může člověk nahlížet i do struktur vlastních. Stále se nabízí a vlastně i žádá pohyb pro zajištění všeho, co bude v následujících chladných měsících potřebovat. Ale už s patrným zpomalením, alespoň v podobě dřívějšího času, kdy je dobré ulehnout ke spánku. Spát o něco déle, dopřát svému tělu více možnosti regenerace. Umíte to? Umíte si uvědomit, jaký vztah s aktuální podobou přírody zaujímáte? A zda s ní dokážete držet krok? Možná nemáte na vybranou - a žijete v prostoru, který to ani nedovoluje. Možná však stojíte na cestě lemované džunglí a každý den zakoušíte, co soulad v přírodou vlastně znamená. Pro vás všechny, pro čas nadcházející a všechny podoby odpovědí těla na vaše chování a cítění, jsou stále aktivní ty z rostlin, které můžete využít. Pro podporu niterného pochopení dějů, jak přírodních, tak těch, které tvoří právě vás. Je čas, kdy podpora imunity volá o pozornost. ECHINACEA Paní s růžovým kloboukem, který ční na jejím útlém těle, je připravena pohovořit se se všemi, kdo toho mají moc. Příliš. Přespříliš. Jejich tělo i mysl je unavené po dlouhé době plné práce fyzické i duševní, kdy veškerá pozornost plynula všemu jinému, jen ne sobě. Kdy hranice vnímání sebe sama vlastně zmizela a nyní tělo lehce pokulhává po své plné schopnosti určit, co je pro něj dobré a co ne. Echinacea je mistryně terapeutka, lektorka imunitního systému, školitelka všech jeho částí. Tak aby každá z nich opět nabyla povědomí sama o sobě a svém určení. A lépe zvládala akci! Podpora funkční imunity ~ nečistá pleť tváře ~ pupínky na tváři, krku a horní části těla ~ podpora zpracování patogenů v krvi (hmyzí a hadí jed) POPENEC Plazivá chobotnička s lastuře podobnými lístky, stále doširoka rozpíná svá ramena. I když jsou pošlapána či vytrhána jako obtížný plevel, neúnavně rostou dále, ve vší parádě. Jako by tendence chránit svůj prostor byla nevyčerpatelná a nezničitelná. Popenec svými jemnými stonky, opatřenými tu a tam lístečky, představuje signaturu lymfatických cest horní části těla. Povzbuzuje ji v těle člověka, její plynulý pohyb a schopnost odnést pryč vše, co v těchto útrobách zůstávat nemá. Bublavý kašel ~ bolest středního ucha ~ plná a těžká hlava ~ plné dutiny ~ bolest hlavy při rýmě a nachlazení LICHOŘEŘIŠNICE Štiplavost jejího těla, ostrá barva květů a neúnavnost její rozpínavosti je legendární. Její pozorování přináší potěšení, prohřátí těla a jakýsi pocit, že vše dá do pořádku. Buclaté kopečky kulatých listů a červenožlutooranžových květů jsou až do prvních mrazíků skutečnou dominantou prostorů. Lichořeřišnice a její schopnost poradit tělu, jak zastavit bujení bakterií a virů je moc dobře známa. Zánětlivé procesy zubů, dýchacích cest a močového ústrojí tak dokáže vyřešit jako mávnutím kouzelnické hůlky. Zánět horních cest dýchacích ~ močového měchýře ~ zubů MĚSÍČEK Jak nádherné jsou trsy sytě oranžového chlapíka, který stále zdobí zahrady! Jako by volal slunce na oblohu a byl jeho nejlepším společníkem i ve dnech, kdy jeho síly ubývá. Jak nenáročný on vlastně je a navíc nesmírně schopný vytvářet svá nová pokračování. Vlastnosti slunce vnáší i do lidských těl, prohřívá a vysušuje ta místa, která pod přílišnou vlhkostí a s nedostatkem vnitřního světla trpí. Tam, kde tyto podmínky vytvářejí ideální podhoubí pro mykózy, vleklé a nepříjemné stavy kůže i vnitřních tkání. A stejně jako jeho přítomnost prolíná letní a podzimní čas, tak i člověka měsíček podpoří v momentech přechodu ze světla do chladu podzimu. Mykózy dutiny ústní a střev ~ podpora lymfatického systému střev ~ očista těla a efektivnější trávení ~ podpora jaterní činnosti ~ zdravá barva pleti ~ hormonální rovnováha *na loukách a zahradách ještě kvete: měsíček, zlatobýl, jetel luční, čekanka, jestřabina, křídlatka, pupalka, růže, máta a další

Ostropestřec je známou rostlinou - především jako "ten bodlák s bílými fleky na listech". I já si jej takto pamatuji z dětství. Jeden rok rostl kousek od domu a maminka mi důrazně vysvětlila, ať na něj nešlapu, protože bych se poranila. Letos mi vyrostl jeden skutečně majestátní v zeleninové zahradě, na okraji jednoho ze záhonů. Sledovala jsem s úžasem, jak se přízemní růžice zvětšuje, roztahuje do šířky jednoho a půl metru. O pár měsíců později se stal ostropestřec jednou z dominant prostoru (spolu s diviznami), rozhodně ale drží prvenství v mé pozornosti. Jeho úctyhodné rozměry mi totiž nedovolují projít pěšinkou a musím záhony obcházet z opačné strany (kde zase bují rukola). A navíc o kousek vedle vyrostl i mohutný srdečník obecný, také rostlina, která po dozrání semen nepříjemně bolí. Takovou uličkou opravdu projít nelze... Proč to tak je? Až donedávna jsem si říkala, že "tady někdo opravdu potřebuje pomoci svým játrům". Než jsem se ponořila do tématu důkladněji, abych zjistila, že ve finále o játra možná ani tolik nejde. A že vlastně jde hlavně o mě. Fyzické účinky Ostropestřec mariánský je velmi potentní léčivou rostlinou, konkrétně díky silymarinu , flavonoidu obsaženého nejvíce v jemné slupce semen. Běžně se uvádí, že mírní poškození jater, obzvláště po žloutence anebo při zvýšené konzumaci alkoholu a užívání drog. Farmakologické výzkumy této rostliny, které začaly v 60. letech minulého století, to krásně dokládají - silymarin funguje jako prevence destrukce jaterních buněk, podporuje jejich obnovu a také zvyšuje hladinu glutathionu, antioxidantu, který pomáhá játrům zpracovat toxiny (i "vyhořelé" hormony, jak říkám těmto látkám, které játra musejí odbourat poté, co splní svou signalizační funkci). Ovšem, pokud na ostropestřec budeme nahlížet v kontextu jeho signatury, tradičního a historického využití a zaměříme se i na holistický náhled na fungování organismu, můžeme rozšířit chápání jeho účinků o další sféru. Játra totiž často nejsou primární instancí, kde problém vzniká, ale jsou ve své funkci znevýhodněna předešlými jevy. Protože jsou zásobována vrátnicovou žilou, přicházející z tenkého střeva, kde probíhají nejsilnější metabolické funkce, je dobré uvědomit si důležitost právě tohoto místa. Právě narušená rovnováha procesů trávení je základem pro obtížnější práci jater - musejí toho totiž zvládat daleko více, než na co jsou běžně připravena, což se v dlouhodobém horizontu může projevit právě sníženou funkcí detoxikace, sníženou produkcí žluči a jejím zhutněním a také úbytkem jaterních buněk. Ostropestřec na toto přímo reaguje, zároveň ale podporuje procesy zahrnující právě trávení a hlavně - zdravou funkci lymfatické soustavy, obzvláště sleziny, která se na detoxikaci organismu také podílí. Proto tradiční využití ostropestřce (viz. práce Nicolase Culpepera) počítalo právě s účinností na oba tyto orgány. Snížená účinnost lymfatického oběhu (a odbourávání použitých a poškozených červených krvinek, případných bakterií v krvi a hlavně tvorba B-lymfocitů ve slezině) výrazně zpomalí a omezí řadu fyziologických procesů, mezi nimi i právě trávení a asimilaci v tenkém střevě. A to pak dále působí jako jistá "těžkopádnost" - v myšlení, emocích, ale i fyzickém projevu. Zhutněním a "povislostí" oblasti břicha a podbřišku, městnáním krve, neprůchodnostmi. A další, na tento stav navazující projevy - hemoroidy, obtíže pánevní oblasti u žen i křečové žily pak celkový obrázek dokreslují. Ostropestřec může být tedy viděn jako medicína jater a sleziny. A dle zkušeností amerického herbalisty Matthew Wooda jde o medicínu pracující s těmi nejvážnějšími a kritickými stavy. Nejen jaterním selháním, ale právě i s těmi výše popsanými souvislostmi v břišní oblasti. Emoce! Z pohledu psychosomatiky (anebo toho zcela tradičního?) je slezina orgánem reagujícím na melancholii, smutek, zármutek - emoce, které se projevují těžkostmi, ustrnutím na místě, nebo třeba obavami z budoucnosti. Jako by se zde emoce usazovaly a ucpávaly ta místa, kde má krev (život) proudit, kde rovněž vzniká schopnost bránit se, pokud je to potřeba (bílé krvinky). A toto zhutnění a zpomalení životního rytmu s sebou logicky přináší omezení hybnosti, stažení svalů, zatuhnutí fascií, a tedy zpomalení lymfy, detoxikace organismu i jeho zásobení živinami. Pro slezinu je skvělý mimochodem i oman pravý, který je ale vhodný spíše pro osobu, u které stesk, smutek a letargii z nějaké ztráty pevného bodu, domova, srdečního místa vyvolá kromě obtíží trávení, občasné bolesti kdesi za žaludkem i dlouhotrvající zahlenění horních cest dýchacích (s nepěkně táhlým, lepkavým a žlutým hlenem). Signatura Ostropestřec se jasně řadí k rostlinám ochranitelského charakteru. Ty trny! Na vnějších okrajích listů, na stoncích i květech dávají jasně najevo, že ublížit takové rostlině není téměř možné. Hrdě se tyčící stonky, mířící přímo k nebi, jsou nositeli kvality sebevědomí, kuráže. Mohutný kořen naopak míří hluboko do země a zajišťuje rostlině výraznou pevnost. A přitom zralá semena padají směrem k zemi jako ultralehké padáčky. Listy s mléčnými pruhy pak evokují mateřské mléko, extrakt totiž mimojiné zvyšuje laktaci u žen. Dají se jíst (po ostříhání trnů), jsou nesmírně výživné. Bílé skvrny na listech jsou přisuzovány mateřskému mléku svaté matky (ať si pod tím představíte cokoliv - Marii, Isis, Inannu...), což kvality ochrany, výživy, péče velice zdůrazňuje. Oproti tomu stojí silně jangové, bojové, hrdé a pevné vzezření celé rostliny. Pokud potřebujete extra silnou podporu v situaci, která je pro Vás hraniční a třeba i život ohrožující, provází vás melancholie a pocit, že nic nezmůžete, že potřebujete pocítit to jemné a pečující, a zároveň ochranitelské a za vás bojující, rozhodně pracujte se silou této rostliny. Proč mi tedy vyrostl ostropestřec tak velký a na tak (blbém) místě? Právě vnímání hraniční životní situace je pro mě tématem č. 1. Čelit něčemu výrazně nepříjemnému a zraňujícímu, vnímat úbytek vitality a nemožnost situaci okamžitě vyřešit je vyčerpávající. Moje slezina dostává zabrat neustále, transgenerační trauma ztráty domova, strach o vlastní existenci a vidina nejisté budoucnosti koluje v mých kostech a krvi dost výrazně. Už nějakou dobu používám extrakt z jiné, velmi bodavé rostliny - štětky lesní. I ona v tomto příběhu působí nesmírně podpůrně, více ale pro funkce opěrné soustavy. A sebevědomí, sebepojetí. Ostropestřec, i se sousedním srdečníkem, vnímám tedy jako další krok, další fázi nesmírně moudré medicíny, která člověka postrkuje kupředu, v souladu s tím, co potřebuje jeho vnitřní svět. Zaměřenou spíše na orgány spjaté s výrazně likvidačními emocemi (strach, lítost i vztek dokáží likvidovat člověka stejně jako buldozer tropické lesy). Vtipné je, že mi tato informace doputovala do plného vědomí až teď, kdy dozrávají semena. Stihnu je posbírat a věřím, že stihnu ještě i nějakou tu upřímnou konverzaci - s rostlinou takové síly. Extrakt z ostropestřce mám doma loňský - pokud by vás téma zaujalo, napište mi! *článek slouží pouze k informačním a vzdělávacím účelům, nenahrazuje lékařskou péči Více také v/na: Earthwise Herbal (Matthew Wood) / https://starchild.co.uk/ / https://www.herbalreality.com/

Máme tendenci ho úplně přehlížet. Šlapat po něm, přejet ho autem - roste totiž tam, kde je půda udusaná provozem. A pokud už o jitroceli přemýšlíme, máme na mysli spíš jeho příbuzného s úzkými listy - jitrocel kopinatý . Ale i jitrocel větší ~ plantago major ~ je naprosto boží rostlinou. Jeho kořenový systém je velmi strukturovaný, nejhlubší kořeny jdoucí vertikálně, dosahují v propustnějších půdách až 3 metrů. Další síť horizontálních kořenů se rozprostírá do šířky v horních vrstvách půdy (těch opravdu nejhutnějších). A i v takovémto prostředí dokáže prosperovat. Nasávat živiny a vodu a vykvést! Proto jej, díky této signatuře, řadím do skupiny rostlin "z prdu kulička". Stejně třeba jako pampelišku. Tyhle rostliny ztvárňují neuvěřitelnou schopnost adaptovat se a prosperovat i tam, kde by to ostatní absolutně nedali. A ještě k tomu mají široce působící schopnosti! Síla čerpání z hlubin.  Stejně jako lidé. I u našeho druhu jsou tací, kteří žijí v příšerných podmínkách, a přesto v nich v jistém slova smyslu "prosperují". A obohacují i své okolí. Dokáží si vystačit s limitovanými zdroji, anebo využívat zdroje nepochopitelné pro ostatní. Jejich výživa je prazvláštní - jako by čerpali sílu i tam, kde žádná přeci být nemůže. To, co v hlubinách třímá a na povrch nesnadno stoupá, jitrocel s jistotou ukáže. Nejen v oblasti fyzického těla, ale při celistvém využití i ve spojení s emocemi, myšlenkami, tématy dalece prostupující časovou osou. Můžete s ním oslovit své "vnitřní dítě", systém hodnot a vzorců, ke kterým se dostává horko těžko . A můžete na povrch vytáhnout vše, co potřebujete pro svůj kvalitativní růst a kvetení - prosperitu. Setrvávejte s jitrocelem v prostoru ticha, všímejte si jej co nejvíce, pijte nálev z jeho listu (doplněný o jednu či dvě chuťově výrazné rostliny, třeba mátu a meduňku). Noste jej u sebe v kapse. Mezi rostlinou a vámi se vytvoří intimnější vztah, který prohloubí vaši práci na sobě a usnadní vám vidět (a klidně se zbavit) to, co potřebujete. V jakých případech můžete jitrocel větší  využít jako akutní medicínu? Situací, které pro vaše tělo znamenají nebezpečí, je nespočet. Mohou vzejít z roztržitosti, nepozornosti, únavy, zkrátka příčiny vnitřního charakteru. Anebo být výsledkem okolností vnějších, souhrou špatného místa a času, nelibosti okolí.  Možná, že bychom společně našli mnoho alternativ, jak pochopit význam takového dění. Proč k dané nepříjemnosti došlo, co je zprávou vnějšího světa, odrážejícího to vnitřní. V každém případě, důležité (a často jediné nutné) je umění rychlého zákroku. Umění ryzí pomoci, snoubení vědomostí, vlastních schopností rostlin a především zdravé reakce.  Jitrocel větší a jeho účinky na tělo... Poranění Silné a tuhé listy protkány pravidelnou žilnatinou v ostrých rýhách není snadné rostlině utrhnout. A proč taky? Vždyť po něm šlapeme, na místech, kde lidská i zvířecí noha, těžká váha vozidel tuží louku v jeden tvrdý a neprostupný povrch. Jenže, jitrocel právě tento prostor má rád a člověku naznačuje, aby žádné z míst, byť sebetužších, nepřehlížel. Není mnoho rostlin, které by dokázaly podobné. Přežít v tvrdosti, a dokonce zde i kvést. To pak se pak mezi listy tyčí pevné stvoly na konci obalené hnědými zrníčky, které nápaditá dětská ruka přetvoří třeba v kouzelnou hůlku. Takovou, která dovede skoro zázraky. . vše, co je spojeno se zánětem hluboko uvnitř - hnis, infekce v ráně, umí vynést do svrchních částí kůže a propustit na svobodu . odvedením hlenů, obsahu hnisajících ran, všech opravdu smyslům velice nepříjemných substancí, čistí jitrocel tělo  . v některých případech je poranění plné špíny, tudíž je předpoklad pro vznik infekce a hromadění hnisu - zde plní jitrocel úlohu důkladného odvedení všech nečistot z těla ven  . stejně jako řebříček podporuje navázání a sjednocení obou stran rány k sobě Jitrocel je pumpou. Vše nehezké vytáhne ven, ovšem každé tělo si řekne, jak. Možná tak pomůže zanícenému zubu, pod nímž se vytvořila zásoba hnisu. Kudy se ale dostane ven, je velice individuální. Osobní prožitek ukázal, že po dvou hodinách žvýkání čerstvých listů v okolí daného zubu se vše zklidnilo, postupně zmizelo zčervenání dásní a pocit tlaku se snížil. Více se odehrálo ale spíše během noci, neboť ráno byly obě oči a jejich okolí slepené. To tělo samo zvolilo cestu, kudy léčenou zubní nepříjemnost vyžene ven.  Rozžvýkaný list jitrocele přiložený na ránu, která již nekrvácí (ale možné nečistoty by v ní nadělaly neplechu), pomůže tkáň okolo dezinfikovat, vysušit a lehce stáhnout. Užití: ~ čerstvé listy - rozmělněné ideálně v ústech, přímé užití na ránu (jako obklad, důležitá je co největší “šťavnatost”) ~ nálev - popíjením v průběhu dne, opakovaně Bodnutí hmyzem Zčervenání, otok, svědění i štiplavá bolest však mohou být zmírněny několika druhy rostlin, běžně rostoucích na loukách i kolem lidských obydlí. Navíc (a naštěstí) - česká příroda neoplývá silně jedovatými druhy...  . využijte jej co nejdříve po napadení, pomáhá zmírnit reakci těla a hlavně odvést jed z těla ven, čímž mu umožní reagovat pouze na malé množství jedu . jako u dalších příhod - minimalizujte pohyb, tak aby se krevní oběh zbytečně nestimuloval - pak by mohl jed roznést do těla v mnohem větší míře  Jitrocel je skutečně nesmírně šikovná rostlina, která dokáže vypumpovat cokoliv odkudkoliv. Aby ale dokázal, co umí, musíte mu dát příležitost. To, že vás něco bodlo, nebo kouslo, je důvodem pro zastavení se.  Pokud nemůžete v pohybu ustat (což samozřejmě někdy možné není), pak alespoň co nejvíc své pozornosti věnujte svému léčení.   Problém může nastat s čistotou listů. Jitrocel totiž většinou roste v místech s hustější frekvencí pohybu aut, zvířat, člověka - na udusaných půdách. Takže můžete zažít moment, kdy váháte, zda špinavý list od zaschlého bláta, případně znečištěný močí zvěře, vlastně použít. Tady je každá rada drahá - buď to zkusíte a pomůžete si třeba lahví s vodou, pokud jste na výletě, nebo otřením o kus oděvu, mezi dlaněmi apod., nebo to zkrátka vzdáte a necháte ránu svému osudu.   Užití: ~ čerstvé listy - rozkousejte je v ústech, až z nich začne vytékat zelená šťáva. Tuto hmotu pak přiložte na postižené místo, ponechte na něm a své tělo uveďte do klidu. Pokud budete potřebovat, v tomto postupu pokračujte déle, opakovaně   Obtíže zubů Pro někoho zcela běžná záležitost, řešitelná především na zubním křesle, pro jiného signalizace těla k převedení pozornosti do nitra člověka. Zuby totiž odrážejí to, co je běžně uzamčeno velice hluboko, co se zdá neřešitelné a obtížné. Ať jde o akutní zánět zubu, jeho rozpad, citlivost, problémy s dásněmi. Dle dentosofie je však vše, co se týká ústní dutiny, řešitelné. A v ideálním případě, řešitelné průběžně, nikoliv až tehdy, kdy ostrá bolest řekne “teď!”. Bylo by bláhové si myslet, že rostlina zachrání to, co nesmírně bolí - ve chvíli kdy se tak děje. Paliativní schopnosti sice možné jsou, ovšem vedou pouze k úlevě. Podstata zůstává nedotčena.  Buďte tedy pozorní k projevům své psychiky, ke svým citům a bolestem, které mohou postupně nabývat rozměrnějšího charakteru. Pakliže se nedostanou do prostoru pochopení, nejsou nahlíženy a řešeny, pak mohou být právě zuby cílovou stanicí, která vám dá ukrutně najevo, že je nejvyšší čas! . silná schopnost jitrocele podnítit odvedení hnisu z hlubokých vrstev těla pomůže v odstranění této nežádoucí substance i ze zubních kanálků nebo váčků   . může pomoci předejít chirurgickému čištění kořenových kanálků Užití: ~ čerstvé listy - rozmělněné v ústech, ponechané (skousnuté) v postiženém místě - opakovat po co nejdelší dobu Nechť je vám jitrocel skvělým přítelem!

*Příběh může být smyšlený, může ale také obsahovat výpověď zcela reálnou. Je ilustrací toho, co pocit studu v těle ženy (ale i muže, samozřejmě) vyvolává. Je to monolog ženy, promlouvající sama k sobě, velice niterně. Nechť je tak možné přiblížit sílu umění vzdát se toxického studu, intenzivně. Co je to vlastně toxický stud? Jde o hluboce uložené (a často racionálně nepochopitelné) přesvědčení, že jsem nějakým způsobem méně dobrá, nedostatečná, méně cenná, nedobrá, nehodna lásky, nezasluhující si ani pozornost a péči. Sama sebe vnímám naprosto kriticky. Cítím stud za to, jak se chovám, jak vypadám, jak sama sebe vidím... A proto sebe sama popírám, odmítám, skrývám se nebo se na sebe zlobím. Přitom si nedokážu pomoci v tom, vidět se a vnímat se jinak. Proč? Vlastní negativní hodnocení mě vlastně ničí. Já sama sebe, tím že o sobě takto přemýšlím, se ničím. Nedaří se mi cítit se hezky, pořád na mě něco zvenčí útočí a já se pořád schovávám. Nejde asi o to, co se mi kdy v životě stalo. Ale spíše o to, jak jsem se já naučila na to reagovat. Nedokážu změnit to, co se odehrálo v minulosti. Ale co když dokážu postupně změnit to, jakým způsobem se na to (a na sebe) dívám? Náhled na sebe, vnitřní představa o sobě samé, je nesmírně pevné, až tvrdošíjné přesvědčení . Utvářelo se totiž před velice dlouhou dobou, během početí, těhotenství, porodu až do nějakých mých 5 let a utvrzovalo se po celý můj život. A ačkoliv já sama jsem z prostoru, kde jsem pobývala ještě před svým vtělením (a ve který pevně věřím) přišla naprosto v pořádku, všechny situace mých prvních let mne obalily vrstvami mnoha nepříjemností. Tyto nepříjemnosti si pohrály s nastavením mého těla. S tím, jakým pocitům jsem byla během nitroděložního vývoje vystavena a co jsem cítila po svém narození. Jak se naučil mozek zpracovávat to, co mi kdo říká. A jak jsem se na to já naučila reagovat. To všechno společně, postupem času, vytvořilo balíček úzkosti, snahy být neviditelná, posloužit všem proto, abych mohla zůstat mezi nimi, aby mě nevyhodili, neposlali pryč. Proto jsem procházela životem s pevným přesvědčením, že je mým osudem být osamocená a odmítnutá. Že budu vždycky sama, budu toho mít málo, možná vůbec nic. A nikdo mi nepomůže. Tohle přesvědčení je jako několik svěracích kazajek, které jsou pevně obmotány kolem těla a nedovolují mu prožívat potěšení, radost, blaho. Nedovolují ani bližší kontakt s okolím, udržují mne ve stavu spoutanosti a odtrženosti od všeho, co kolem mne plyne. Důležité ale je, že uvnitř, pod povrchem, tepe moje zdravé já. To moje jádro, které přišlo na tento svět a které je úplně v pořádku, hodně toho ví, hodně toho umí. Je krásné, moudré, připravené přijímat a dávat. Má svou rodinu, která ho miluje a taky tohle jádro umí milovat, cítit krásné pocity, prožívat je a dělit se o ně. Takže - co je vlastně důležité teď udělat? . Poprosit tuto svou vnitřní část, toto bytostné Já, aby mě zahřálo. . Aby mi pomohlo spojit se s ním, aby mi ukázalo, co konkrétně mi k tomu pomůže.  . Můžu poprosit přírodu, na místě, kde je mi hezky, požádat stromy, zemi, šneka, oblaka, vodu - cokoliv - o pomoc.  "Prosím, tě, moje milá přírodo, pomoz mi opět se spojit se sebou. Ztratila jsem se a opravdu chci ještě stihnout dojít zpátky domů, k sobě." A vše se bude snažit, podstrkovat to správné řešení, ideální pro tuto chvíli. Jde o to, pomoci nervové soustavě, pomoci limbické části mozku, pomoci srdečnímu svalu, pomoci třeba i svalům pánevního dna - aby společně došli k prožitku uvolnění. Pak začnou postupně, krůček za krokem měnit způsob, jakým pracují. A já se budu postupně začínat chovat jinak. . Zjistím, že narozdíl od dřívějška, reaguji ve vypjaté chvíli klidněji. . Moje břicho najednou bude teplejší a rozprostře se v něm hřejivý, hladivý pocit. . Povolí můj hrudní koš, dovolí mi více se nadechnout. A zvýšená kapacita plic najednou dovolí i více vyživit hlavu - mozek. . Uvědomím si, že se mi dějí věci, ze kterých mám radost . A jak mi je tento pocit příjemný, jak mě naplňuje a dává mi sílu pokračovat dál. . A najednou zjistím, že mám víc síly. Že se mi chce třeba jen tak zakroutit boky, svou pánví nakreslit kolečko, zvednout ruce nad hlavu a jako chaluha se vlnit v moři. Třeba. Bude toho víc a bude to hezký. Ve výsledku bude úplně jedno, že mě maminka odmítla. Že me tatínek odmítl. Že se ke mně chovali ošklivě. Že mě ve druhé třídě přeučovali z levé na pravou. Že se mi smáli. Že na mě křičeli. Na vše se dokážu podívat s laskavostí k sobě i k nim. Protože se ukázalo, že na tom můj život nestojí. Už mě to neobepíná jako škrtící kazajky. Konečně cítím sama sebe, byť jen nějakou poměrnou část. A najednou zjišťuji, že stud opustil můj život, už se mnou není. Můj život totiž stojí jen a jen na tom, jaká jsem na tento svět přišla.  Příběh je ilustrací jednoho z mnoha projevů traumatu, kdy člověk vnímá jistá omezení a je připraven s tímto tématem pracovat. Proměna sebe-nahlížení, porozumění a emoční práce s tím spojená bývá otázkou delšího času. Je třeba prostoupit mnoha vrstvami osobnosti, nahlížet na ně v kontextu životního příběhu a volit strategie, které po celou dobu působí podporujícím způsobem. Může to být lesní terapie , která poskytne prostor pro znovunavázání niterného vztahu a zároveň bude příznivě působit na dýchací, nervovou a hormonální soustavu. Přepis limbického otisku dokáže ženě otevřít pomyslnou náruč - vyživující a bezpečný prostor, ve kterém snadněji dosáhne porozumění sama sobě a tomu, kým opravdu je. Zároveň by bylo účelné využít konkrétní rostliny, směřující ke stabilizaci nervové soustavy, zmírnění úzkosti, pocitu méněcennosti a strachu. Jako terapeutický prostředek v tomto případě může fungovat i vykuřovadlo pelyněk, šalvěj a řebříček.

Píše a mluví se o ni stále častěji, možná se brzy dokonce stane jednou z nejoblíbenějších metod well-beingu. Lesní terapie, neboli sylvoterapie, originálním názvem odkazujícím na původ její koncepce - Shinrin-yoku. Pro většinu z nás je  les  samozřejmým, dostupným zeleným prostorem, do kterého je fajn zajít, když je čas. Pro ty, kteří bydlí v jeho blízkosti nebo k němu jezdí na chalupu, se ale stává o něco bližším. Pro vybranou skupinu lidí je místem (mnohdy tvrdé a těžké) práce. A tak hned v úvodu se ptám:  jak se k lesu vlastně vztahujete Vy? Ovšem, stejně jako v případě dalších částí české krajiny, i s lesem míval dříve člověk poměr nesrovnatelně intimnější. Byl to personifikovaný prostor, přítel, se kterým člověk vedl rozhovor, udržoval vztah. Vnímal jej jako celek, zároveň však jeho pozornost mířila k detailům - stromům, rostlinám, zvířatům, kamenům, vodě. A stejně jako dobrý přítel, i les dokázal člověka utěšit, podpořit, zároveň mu však dát i upřímnou a ryzí zpětnou vazbu.  Umíte si představit, jaké to asi bylo? Les jako slovo samotné sobě nese velice silný obraz místa, který je domovem, jistotou, přenašečem životní síly jdoucí ze země i nebes.  Snoubí v sobě obojí, uchovává ve stromech a okolních rostlinách a postupně dávkuje člověku. Každý do něj vstupuje po svém, každý s jinými myšlenkami a vnitřním naladěním. Les jej uvítá, ať je dobrý či v sobě udržuje nerovnováhu. A mluví s ním, jak je potřeba.  Jemná, nepatrně viditelná a slyšitelná jsou slova lesa k člověku.  Svou propojenou sítí kořenového systému, receptory v listech, schopností pohybu všech částí svých těl, rostliny předávají zprávu jedna druhé o tom, kdo tudy jde.  Kdo se naučí zastavit, zbystřit své smysly, naladit své vnitřní prostředí do poklidného rytmu, pak může mnohé.  Položit otázky a získat odpovědi, vzpomenout si na dřívější doby, pocítit částečnou regeneraci svého těla, hlouběji do sebe vpouštět vzduch a nechat po něm při výdechu plout to, co nepotřebuje.  A toto vší chvění, fyzický pohyb, změna emocí, nálady a uvědomění je hudbou .  S postupným laděním smyslů přechází tiché šumění v silnější a rozpoznatelnější v jednotlivých tónech smrku, buku, javoru, břízy. Listí i jehlice každého z nich hraje jiným tónem. Rychlý dech zpomaluje svou frekvenci a klouže lehčeji, jemně hladíc hlasivky, pokud vydají tón. Rytmus úderů srdce se také mění a možná vstoupí do rezonance s částí prostoru. Sluchové vjemy se rozšíří o další jemné nuance a doplní odehrávající se symfonii.  V tuto chvíli člověk a les hrají v souladu, melodii svou, jedinečnou.  Veškeré vůně a zvuky se ukládají skrze schopnost limbického systému do paměti, melodie je tak zapsána do vnitřních not.  A může být kdykoliv spuštěna, může znít neustále na pozadí činností, připomínat člověku, že život je ve své zásadě bohatý. Melodie lesa živí obě strany, tvoří společnou akci, která je sytí pozorností, tvoří zázemí pro dobrý růst všeho živého. Ano, poetická vyjádření zní krásně. A možná právě tato krása, kterou obsahují, má šanci oslovit dávnou paměť Vás, čtenářů. I vy jste se kdysi velmi pravděpodobně procházeli pod korunami a vhlíželi do sítě lesních vztahů s přirozeným porozuměním. Proto  lesní terapii ~ sylvoterapii  vnímám jako znovuobjevení dávného přátelství, vazeb a síly, která vzájemně dává chuť žít. Dobře žít. Jen málo se zmiňuji o reáliích této terapeutické formy, které si můžete načíst na webových stránkách dalších osobností této psychosomatické metody. Jako ucelený systém a formálně zpracovaný přístup, vznikla  lesní terapie  v Japonsku, v 80. letech minulého století. Ovšem já bych chtěla upozornit a připomenout, že v tradicích většiny národů Evropy, Asie a Ameriky byla ukotvena systematická fyzická i spirituální práce s lesem, v podání osob, k tomu určených.  Proto chápu aktuální trend lesní terapie ~ sylvoterapie jako moderní připomínku toho, co v našich kostech a v naší krvi koluje neustále. A co ve své paměti uchovává i země, půda, po které se pohybujeme a která sytí vše rostoucí. Pakliže se odhodláte pro lesní terapii se mnou, budete provázeni tak, jak to tento moderní přístup předkládá. Zároveň však budete součástí otevřeného rozhovoru s prostorem, který je mým milým, ve kterém jsem doma a kde vztahy mohou být ukázány (a postupně pochopeny) v celé své šíři.  Těším se na viděnou!

Svazek sušených rostlin, části stonků, květy nebo listy, v zemích blízkého východu také pryskyřice, byly vždy využívány jako jednoduchý nástroj hluboké vnitřní změny. Vykuřovadlo, vykuřovací směs nebo svazek možná tak byly - a jsou - prostředkem v zásadě terapeutickým. Rostlinné svazky, které lze zapálit a nechat doutnat v osobním či venkovním prostoru současná doba zařazuje spíše do kategorie spirituální praxe. Jsou chápány především jako prostředky energetické očisty , během procesu nejrůznějších rituálů, oslav, meditativních aktivit. A tak se také jejich výroba, prodej a vlastně i obyčejná konverzace o vykuřování nese právě na spirituální notě. Ale - je tomu skutečně tak? Vykuřovadla lze používat jako nástroj k cílenému oslovení limbického systému. A tedy jako podpůrný, otevírající, či terapeutický proces prohlubující prostředek. Olfaktorické vjemy, vznikající díky stimulaci čichových buněk, velmi účinně oslovují síť vzpomínek, emocí a prožitků, které tvoří základ podvědomého rozhodování, chování a reakcí na situace. Znamená to, že jakýkoliv čichový vjem ve vás může otevřít dveře do minulosti, do tajné komnaty, do intenzivních prožitků. Pokud k tomu máte vyhovující podmínky. Aromaterapie , jako rozšířená forma alternativní (doplňkové) terapie, využívá éterické oleje extrahované z různých rostlinných částí a pracuje právě se silou olfaktorických vjemů. Olej prostupuje čichovým orgánem, dráždí čichové buňky a vyvolává okamžitou reakci. Děje se tak konkrétně díky jednotlivým složkám, aromatickým molekulám nejrůznějších chemických látek, které oleje obsahují. Navazující chemické děje, které se následně v těle odehrávají, si můžeme představit jako efektní, barevný ohňostroj, rozprostírající se v celém těle. Někdy míří pouze ke konkrétní orgánové soustavě, jindy oslovuje široké spektrum buněčných pochodů. Určité složky éterických olejů oslovují ale výhradně limbický systém a okamžitě tak ovlivňují například emoční naladění. Nejznámější rostlinou, kterou v tomto kontextu známe, je levandule. Vykuřování funguje obdobně. Vhodně zvolená rostlina, nebo kombinace rostlin, tvoří základ pro systematickou a cílenou práci. Se vzpomínkami, mentálními vzorci a především - s traumaty. S individuálně nastavenou nervovou soustavou, studnicí všeho, co mělo být (a nebylo), co mělo být jinak (a nebylo). Vykuřovadla tak vnímám jako funkční prvek psychosomatického přístupu, jako nadstavbu herbalismu, jako novodobý prvek terapeutické činnosti. Kromě těkavých (aromatických) látek se totiž při bezplamenném hoření rostlin uvolňuje další řada organických látek, které ve spojení se vzduchem rozehrávají symfonii skutečně širokého vlivu. Naplňuje se tak podstata fyzického působení rostlin, tak účinků jemnější povahy, které lze opravdu vyjádřit jako spirituální - pracující s osobností člověka v celém kontextu. Jsem si vědoma toho, že tradiční práce s vykuřovadly nemá nic společného s evidence based medicínou. Odpovídá spíše takovému konceptu myšlení, pro který "evidence based" znamená právě hluboké chápání souvztažnosti člověka a přírody, všech dějů, které se mezi nimi, i v rámci každého zvlášť, odehrávají. Pracuje s jiným konceptem mysli, který se otevírá spíše člověku ponořenému do přírodního stylu života. Tradice vykuřování může být ale se špetkou otevřenosti chápána jako velmi důkladný a důsledný prostředek terapie , pokud byla prováděna "školeným terapeutem" - šamanem, völvou, stařešinou. Ačkoliv tito lidé neměli povědomí o biochemii, fyziologii, molekulární biologii, velice dobře znali to, co je principem všeho dění. Sílu citů, emocí a lidské mysli a tvůrčí potenciál této běžně a pro každého člověka dostupné trojice, pro zdravý a spokojený život. Proto ve své práci, ve svém (ano, přiznávám) svérázném pojetí práce s vykuřovadly, hledám propojení současné doby s tou dřívější. Vykuřovadla používám pro otevření cesty do schémat mysli, pro oslovení limbického systému, a tím v konečném důsledku všech fyziologických pochodů těla. Není to cesta vhodná pro každého, ale rozhodně je to způsob práce, který má jedinné vedlejší účinky - otevření brány citlivosti, niterných vztahů a emocí. A to dává smysl.